Březen 2011

1. Tajemství světa

11. března 2011 v 19:44 Moje tvorba - Texty
SETKÁNÍ
Jmenuji se Charles a je mi 19 let. No, tak začněme třeba současností, rokem 2011 a ne na moc pozitivním místě, ve vězení. Nechtěl bych začínat na takovém místě, ale je to součást mého příběhu. Neudělal jsem nic moc špatného, jen jsem tajil jednu vraždu, tak mě strčili do vězení na pár let.
Byl večer a já šel za hlídačem, který mi přiřadí novou celu. Ani mi neřekl důvod proč mě dávají jinam. Vedle mě šel starší, hodně svalnatý muž. Řekl mi jen, že je PJ, ale jeho pravé jméno mi neřekl. Vypadal na ty trestance, který naštve cokoliv a také mezi ně patřil. Jemu stačí říct, aby byl zticha a dostanete od něj pár ran. Znám ho, protože už tu jsem ten jeden rok, ale tam kam nás vedl, tam nikdo z vězení nikdy nevkročil. Cely byly celkem malé, takže jsem nečekal žádného spolubydlícího.
Už jsme šli pěknou dobu a stále jednou chodbou, kde nebyli žádné dveře a bylo tu hrobové ticho. Mohli jsme bát asi na konci vězení, protože tu byla větší zima než tam vepředu. Konečně jsem přes hlídače uviděl velké, kovové dveře, ve kterých bylo okénko s mřížemi. Hlídač si odepínal svazek klíčů od poutka na kalhotách a začal hledat klíč, který by odpovídal zámku. Nic jsem nechápal. Nevěděl jsem proč tu jsem a hlavně proč jde se mnou PJ. Konečně odemknul dveře a otevřel. Já se schoval za hlídače.. ani nevím proč. PJ také moc nebyl vidět a pak hlídač promluvil.
"Mám pro tebe dobrou zprávu, máš dva spolubydlící. Zkus na ně bejt hodnej." zasmál se a ustoupil, abychom mohli vstoupit. Místnost byla neuvěřitelně velká. Byla zde jedna palanda a dvě postele. Naproti dveřím bylo vetší okno s mřížemi a napravo byly další dveře.. nejspíš záchod. Vůbec jsem nevěděl, že něco takového tady mají. Teď jsem se zaměřil spíše na osobu sedící v rohu na posteli. Na sobě měl černé, volné kalhoty a černou mikinu s kapucí. Kapuci měl přetaženou přes hlavu, takže mu nebylo vidět do tváře, dokonce ani stíny. Muž neřekl nic, jen nás sledoval, jako šelma kořist. Hlídač za námi zavřel a zamknul. Byl čas najít si své místo. Moc jsem na vybranou neměl, protože PJ už zabral dolní postel na palandě. Nad ním jsem být opravdu nechtěl, tak jsem rovnou zamířil na postel, která byla blízko toho neznámého muže. Byl jsem vyděšený, protože muž sledoval mne a šel z něj strach, ale já jsem se snažil chovat v pohodě. Po chvíli sedění na posteli se PJ zvedl a vzal svojí činku, kterou si vzal sebou a začal s ní cvičit, opřený o chladnou zeď. Když jsem se pořádně rozhlédl, všiml jsem si, že je tahle cela jako jeskyně a zdi byly z kamene jako v jeskyni. Jak jsem si tak prohlížel zdi, narazil jsem pohledem na muže, který na mě pořád zírá.
"Ehm.. no, jsem Charles. Jsem trochu upovídanej typ, ale teď opravdu nevím co říct. Tohle je PJ.." řekl jsem, doufajíc, že nikdo nepoznal můj strach. "..aspoň si tak řiká. On je trochu.. trochu víc cholerický. Stačí říct, aby byl zticha a máš v kapse pár ran. A jak se jmenuješ ty?"
"T'nix." odpověděl tiše hlubokým a děsivým hlasem. Najednou ale slyším za sebou hlasitý smích, smích PJe.
"Tak T'nix, jo?" smál se PJ. "Ty jseš z nějaký knížky nebo co?"
"Tak se nám pochlub svým jménem. To se za něj stydíš, že si říkáš PJ? Spíš by ses měl stydět za tohle." odpověděl mu T'nix podrážděným hlasem. PJ zrudl vztekem. "Nebo už radši mlč." PJ upustil činku, která spadla z obrovským hlukem na zem. Radši jsem začal pomalu couvat dál od PJe, který si začal protahovat prsty a mířil k T'nixovi. On jenom klidně seděl na svém místě a díval se na osobu, která se k němu blížila se strašnou zlostí. PJ se vzápětí zastavil a trhnul sebou kousek od oběti. Po chvíli začal couvat a měl vytřeštěné oči. Jak se ale vzdálil od T'nixe, vrátil se mu jeho vzteklý pohled a dál nic neříkal.
Už bylo celkem pozdě, tak jsem si šel lehnout. Když jsem odcházel od stěny, všiml jsem si mešího koše v rohu, který byl naplněný nesnědeným jídlem. Že by nejedl?
Už jsem spal, ale náhle mě probudily kroky. Otevřel jsem oči a rozhlédl se po cele. A teď jsem to viděl.. fialové, svítící oči, které se kradly mřížovaným oknem.....

Historie

11. března 2011 v 10:10 Já jako drak + něco o mě
Takže historie? No dobrá.
Před dvanácti lety jsem se vylíhla v tomto lese, kde se právě nacházíte. Moje matka mě ukryla v takovém skalnatém přístřešku, spíše měnší jeskyně.
Vzádu to nebylo moc dlouhý. Byla to malá jeskyně. Tam mě máma ukryla jako vejce. Zajímavé je to, že přesně vím, jakou jsem měla barvu, když jsem byla vejce. Mé vejce bylo třpitivé, zlaté, vonící po čertvém seně. Když jsem se vylíhla, moje máma byla pryč. Neměla jsem co jíst, ani pít, protože jsem se jako malá nemohla dostat z jeskyně ven. To všechno mě trápilo jeden den. Potom do jeskyně zavítal jeden velký modrý vlk..spíše vlčice, Skira. V jedné tlapce držela své dítě, takže chodila jen po třech. Vypadala, jako kdyby kulhala. Také chtěla své mládě ukrýt do bezpečí a našla mě. Bylo jí mě líto, tak si mě vzala do své péče. Naštěstí to byl tvor, který jedl to samé, takže se mnou neměla moc práce. Dala mi jméno Lessa a vyprávěla mi o mojí matce, protože jí znala, což mě celkem překvapilo. Její vlče se jmenovalo Argon. Krásné čistě bílé vlče, celé po matce. A nebylo to jenom nějaké vlče. Bylo to magické vlče, jeden ze tří tvorů, který měl dostat Skrytou sílu. To se naštěstí nikdo nedozvěděl.. Moje matka se jmenovala Casie, velká černá dračice. Když viděla, že snesla zlaté vejce, byla překvapená. To totiž znamenalo, že se jí narodilo magické dráče, také jedno ze tří tvorů, které dostane Skrytou sílu -> to ty třpytky to znázorňovaly. Bohužel se to všude rozneslo, tak se mě každý chtěl zmocnit. Jenže nikomu neřekla, kde mě ukryla. Ještě jsem se ani nevylíhla a matku zabili. Vyhrožovali jí, že pokud neřekne, kam mě dala, tak že jí zabijou. To je krutý osud mé rodiny.. Skira neznala mého tátu, tak jsem o něm ani nevěděla. Možná ho také zabili anebo to držel v tajnosti. Je možné, že on zavinil matčinu smrt.. No Skira mi samozřejmě povídala i o sobě, ale to vám říkat nebudu, protože to není nic zajímavého. Je to obyčejný příběh vlčice, tak si ho asi dovedete představit. Po čase už jsme s Argonen vyrostli a stali se nejlepšími přáteli. Skira odcházela ráno na lov. Většinou se vracela kolem tří hodin odpoledne s bohatým množstvím masa, které ukořistila v tomto lese. O vodu se starat nemusela, protože v jeskyni byl pitný pramen, kterého jsme se mohli kdykoli napít. Potom jen odpočívala a dívala se, jak si hrajeme. Před spaním nám vyprávěla pohádky, abychom dobře spali. Jak ten čas plynul, tak jsme pořádně vyrostli. Bylo nám asi pět let. Skira vypadala už hodně ustaraně, ale nikdy nám neřekla oč jde. Uběhl další rok a získávali jsme různé schopnosti. To už s námi ani nemluvila, jak byla smutná. Konečně jsme se jí zeptali, co se děje. Naštěstí byla schopná nám to vysvětlit. Prý přišel její čas. Moc jsme tomu nerozumněli, ale stejně jsme na to přišli. Řekla nám, že odejde nejdřív zítra. V tu chvíli jsme byli smutní i my. Dokonce jsme i brečeli, nehledě na věk. O den později jsme se s ní rozloučili. Nikdy nezapoměnu jak odcházela. Padal sníh, všude to bylo zapadlé. Vyšla z jeskyně a pod jejíma nohama se objevila třpitivá záře. Vyskočila a vyšla nahoru k nebi, jako kdyby chodila po zemi. Pomalu se v mracích rozplývala, až celá zmizela. Nemohli jsme uvěřit, že teď jsme úplně na všechno sami. Nikdo nám nepomůže. Žijeme na vlastní pěst. Začala nám být větší zima. Jako kdyby se změnil celý svět. Studený vítr přidal, tak jsme se šli schovat do teplé jeskyně. Další dny proběhly strašně. Nic jsme nemohli ulovit, spalo se nám strašně na té podlaze, ani jsme neměli na čem spát. Skira nám vždycky ustlala, ale my to neuměli. Moc nám chyběla, ale pak jsme potkali jednoho upíra. Poznal, no spíš, vycítil, že máme také Skrytou sílu a dal nám nabídku. Pokud mu pomůžeme ovládnout svět, tak nám dá třetinu světa. My tu nabídku odmítli. On řekl, že toho budeme litovat. Mysleli jsme si, že to sám nedokáže, ale nevšimli jsme si jedné drobnosti. Upír měl v rukou kámen, který ztrojnásoboval jeho sílu. Měl sloužit tomu, kdo zůstane jako poslední, když ostatní umřou. Ukradl ho z Jeskyně Tří Vyvolených. Možná si myslíte, jako já, že je to přehnaný, ale já sama nechápu na co to je. Možná máme ochránit svět před nějakou katastrofou. Doufám, že na to brzy přijdu. No, jak jsem říkala, upír chtěl ovládnout svět a my mysleli jenom na jedno: musíme ho zastavit. Po delší době jsme ho našli před jednou vesnicí, že tam prý vyzkouší svojí moc. Argon se proti němu rozeběhl jako první, ale doplatil na to. Bohužel měl u sebe Magický kámen. Použil svou sílu k zabití Argona. Nemohla jsem nic dělat. On ho odrazil takovou silou, že ten dopad mu ani neublížil, jako ta silová vlna. Skoro ho roztrhala na kusy. Dopadl o několik set metrů dál. To mě opravdu vytočilo, ale vztek mě neovládl. Ovládl mě smutek. Rozběhla jsem se proti němu a vytrhla mu kámen z ruky. Zahodila jsem ho pryč. Vůběc nevím kam, což byla chyba. Vrhla jsem se na něj a v hlavě jsem měla jenom pomstu. Byl hodně vyvedený z míry, tak byl o trochu slabší, než jsem předpokládala. Za chvíli jsem ho srazila k zemi. Neměla jsem jinou možnost, musela jsem ho zabít. Ale mě silou odhodil a nastal krutý boj, boj kouzel. Kdyby se na to někdo díval, asi by oslepl, protože všude létaly magické koule a různá zář. Už jsem měla na sobě tolik krvavých ran, ale šlo o životy, tak jsem se nevzadala. Uprostřed boje jsem si vzpomněla na Argona. Zmocnil se mě vztek. Moje rány byly na něj mnohem prudčí, až jenom ustupoval a nechával se zasáhnout. Nakonec skončil na zemi. Ani jeho vystrašnený pohled mě neodradil. Jedním pohybem jsem mu zlomila vaz a odešla jsem od něj. Zkoušela jsem najít ten kámen, ale ať jsem se snažila sebe víc, nikdy jsem ho nenašla..
Našla jsem si malý úkryt. Žiji v něm až doteď. Teď se snažím zjistit, kam že jsem zahodila ten kámen, protože má ohromnou cenu a kdyby padl do špatných rukou, můžu se se životem rozloučit, jako většina tvorů v téhle Zemi...