1. Tajemství světa

11. března 2011 v 19:44 |  Moje tvorba - Texty
SETKÁNÍ
Jmenuji se Charles a je mi 19 let. No, tak začněme třeba současností, rokem 2011 a ne na moc pozitivním místě, ve vězení. Nechtěl bych začínat na takovém místě, ale je to součást mého příběhu. Neudělal jsem nic moc špatného, jen jsem tajil jednu vraždu, tak mě strčili do vězení na pár let.
Byl večer a já šel za hlídačem, který mi přiřadí novou celu. Ani mi neřekl důvod proč mě dávají jinam. Vedle mě šel starší, hodně svalnatý muž. Řekl mi jen, že je PJ, ale jeho pravé jméno mi neřekl. Vypadal na ty trestance, který naštve cokoliv a také mezi ně patřil. Jemu stačí říct, aby byl zticha a dostanete od něj pár ran. Znám ho, protože už tu jsem ten jeden rok, ale tam kam nás vedl, tam nikdo z vězení nikdy nevkročil. Cely byly celkem malé, takže jsem nečekal žádného spolubydlícího.
Už jsme šli pěknou dobu a stále jednou chodbou, kde nebyli žádné dveře a bylo tu hrobové ticho. Mohli jsme bát asi na konci vězení, protože tu byla větší zima než tam vepředu. Konečně jsem přes hlídače uviděl velké, kovové dveře, ve kterých bylo okénko s mřížemi. Hlídač si odepínal svazek klíčů od poutka na kalhotách a začal hledat klíč, který by odpovídal zámku. Nic jsem nechápal. Nevěděl jsem proč tu jsem a hlavně proč jde se mnou PJ. Konečně odemknul dveře a otevřel. Já se schoval za hlídače.. ani nevím proč. PJ také moc nebyl vidět a pak hlídač promluvil.
"Mám pro tebe dobrou zprávu, máš dva spolubydlící. Zkus na ně bejt hodnej." zasmál se a ustoupil, abychom mohli vstoupit. Místnost byla neuvěřitelně velká. Byla zde jedna palanda a dvě postele. Naproti dveřím bylo vetší okno s mřížemi a napravo byly další dveře.. nejspíš záchod. Vůbec jsem nevěděl, že něco takového tady mají. Teď jsem se zaměřil spíše na osobu sedící v rohu na posteli. Na sobě měl černé, volné kalhoty a černou mikinu s kapucí. Kapuci měl přetaženou přes hlavu, takže mu nebylo vidět do tváře, dokonce ani stíny. Muž neřekl nic, jen nás sledoval, jako šelma kořist. Hlídač za námi zavřel a zamknul. Byl čas najít si své místo. Moc jsem na vybranou neměl, protože PJ už zabral dolní postel na palandě. Nad ním jsem být opravdu nechtěl, tak jsem rovnou zamířil na postel, která byla blízko toho neznámého muže. Byl jsem vyděšený, protože muž sledoval mne a šel z něj strach, ale já jsem se snažil chovat v pohodě. Po chvíli sedění na posteli se PJ zvedl a vzal svojí činku, kterou si vzal sebou a začal s ní cvičit, opřený o chladnou zeď. Když jsem se pořádně rozhlédl, všiml jsem si, že je tahle cela jako jeskyně a zdi byly z kamene jako v jeskyni. Jak jsem si tak prohlížel zdi, narazil jsem pohledem na muže, který na mě pořád zírá.
"Ehm.. no, jsem Charles. Jsem trochu upovídanej typ, ale teď opravdu nevím co říct. Tohle je PJ.." řekl jsem, doufajíc, že nikdo nepoznal můj strach. "..aspoň si tak řiká. On je trochu.. trochu víc cholerický. Stačí říct, aby byl zticha a máš v kapse pár ran. A jak se jmenuješ ty?"
"T'nix." odpověděl tiše hlubokým a děsivým hlasem. Najednou ale slyším za sebou hlasitý smích, smích PJe.
"Tak T'nix, jo?" smál se PJ. "Ty jseš z nějaký knížky nebo co?"
"Tak se nám pochlub svým jménem. To se za něj stydíš, že si říkáš PJ? Spíš by ses měl stydět za tohle." odpověděl mu T'nix podrážděným hlasem. PJ zrudl vztekem. "Nebo už radši mlč." PJ upustil činku, která spadla z obrovským hlukem na zem. Radši jsem začal pomalu couvat dál od PJe, který si začal protahovat prsty a mířil k T'nixovi. On jenom klidně seděl na svém místě a díval se na osobu, která se k němu blížila se strašnou zlostí. PJ se vzápětí zastavil a trhnul sebou kousek od oběti. Po chvíli začal couvat a měl vytřeštěné oči. Jak se ale vzdálil od T'nixe, vrátil se mu jeho vzteklý pohled a dál nic neříkal.
Už bylo celkem pozdě, tak jsem si šel lehnout. Když jsem odcházel od stěny, všiml jsem si mešího koše v rohu, který byl naplněný nesnědeným jídlem. Že by nejedl?
Už jsem spal, ale náhle mě probudily kroky. Otevřel jsem oči a rozhlédl se po cele. A teď jsem to viděl.. fialové, svítící oči, které se kradly mřížovaným oknem.....
 

Historie

11. března 2011 v 10:10 |  Já jako drak + něco o mě
Takže historie? No dobrá.
Před dvanácti lety jsem se vylíhla v tomto lese, kde se právě nacházíte. Moje matka mě ukryla v takovém skalnatém přístřešku, spíše měnší jeskyně.
Vzádu to nebylo moc dlouhý. Byla to malá jeskyně. Tam mě máma ukryla jako vejce. Zajímavé je to, že přesně vím, jakou jsem měla barvu, když jsem byla vejce. Mé vejce bylo třpitivé, zlaté, vonící po čertvém seně. Když jsem se vylíhla, moje máma byla pryč. Neměla jsem co jíst, ani pít, protože jsem se jako malá nemohla dostat z jeskyně ven. To všechno mě trápilo jeden den. Potom do jeskyně zavítal jeden velký modrý vlk..spíše vlčice, Skira. V jedné tlapce držela své dítě, takže chodila jen po třech. Vypadala, jako kdyby kulhala. Také chtěla své mládě ukrýt do bezpečí a našla mě. Bylo jí mě líto, tak si mě vzala do své péče. Naštěstí to byl tvor, který jedl to samé, takže se mnou neměla moc práce. Dala mi jméno Lessa a vyprávěla mi o mojí matce, protože jí znala, což mě celkem překvapilo. Její vlče se jmenovalo Argon. Krásné čistě bílé vlče, celé po matce. A nebylo to jenom nějaké vlče. Bylo to magické vlče, jeden ze tří tvorů, který měl dostat Skrytou sílu. To se naštěstí nikdo nedozvěděl.. Moje matka se jmenovala Casie, velká černá dračice. Když viděla, že snesla zlaté vejce, byla překvapená. To totiž znamenalo, že se jí narodilo magické dráče, také jedno ze tří tvorů, které dostane Skrytou sílu -> to ty třpytky to znázorňovaly. Bohužel se to všude rozneslo, tak se mě každý chtěl zmocnit. Jenže nikomu neřekla, kde mě ukryla. Ještě jsem se ani nevylíhla a matku zabili. Vyhrožovali jí, že pokud neřekne, kam mě dala, tak že jí zabijou. To je krutý osud mé rodiny.. Skira neznala mého tátu, tak jsem o něm ani nevěděla. Možná ho také zabili anebo to držel v tajnosti. Je možné, že on zavinil matčinu smrt.. No Skira mi samozřejmě povídala i o sobě, ale to vám říkat nebudu, protože to není nic zajímavého. Je to obyčejný příběh vlčice, tak si ho asi dovedete představit. Po čase už jsme s Argonen vyrostli a stali se nejlepšími přáteli. Skira odcházela ráno na lov. Většinou se vracela kolem tří hodin odpoledne s bohatým množstvím masa, které ukořistila v tomto lese. O vodu se starat nemusela, protože v jeskyni byl pitný pramen, kterého jsme se mohli kdykoli napít. Potom jen odpočívala a dívala se, jak si hrajeme. Před spaním nám vyprávěla pohádky, abychom dobře spali. Jak ten čas plynul, tak jsme pořádně vyrostli. Bylo nám asi pět let. Skira vypadala už hodně ustaraně, ale nikdy nám neřekla oč jde. Uběhl další rok a získávali jsme různé schopnosti. To už s námi ani nemluvila, jak byla smutná. Konečně jsme se jí zeptali, co se děje. Naštěstí byla schopná nám to vysvětlit. Prý přišel její čas. Moc jsme tomu nerozumněli, ale stejně jsme na to přišli. Řekla nám, že odejde nejdřív zítra. V tu chvíli jsme byli smutní i my. Dokonce jsme i brečeli, nehledě na věk. O den později jsme se s ní rozloučili. Nikdy nezapoměnu jak odcházela. Padal sníh, všude to bylo zapadlé. Vyšla z jeskyně a pod jejíma nohama se objevila třpitivá záře. Vyskočila a vyšla nahoru k nebi, jako kdyby chodila po zemi. Pomalu se v mracích rozplývala, až celá zmizela. Nemohli jsme uvěřit, že teď jsme úplně na všechno sami. Nikdo nám nepomůže. Žijeme na vlastní pěst. Začala nám být větší zima. Jako kdyby se změnil celý svět. Studený vítr přidal, tak jsme se šli schovat do teplé jeskyně. Další dny proběhly strašně. Nic jsme nemohli ulovit, spalo se nám strašně na té podlaze, ani jsme neměli na čem spát. Skira nám vždycky ustlala, ale my to neuměli. Moc nám chyběla, ale pak jsme potkali jednoho upíra. Poznal, no spíš, vycítil, že máme také Skrytou sílu a dal nám nabídku. Pokud mu pomůžeme ovládnout svět, tak nám dá třetinu světa. My tu nabídku odmítli. On řekl, že toho budeme litovat. Mysleli jsme si, že to sám nedokáže, ale nevšimli jsme si jedné drobnosti. Upír měl v rukou kámen, který ztrojnásoboval jeho sílu. Měl sloužit tomu, kdo zůstane jako poslední, když ostatní umřou. Ukradl ho z Jeskyně Tří Vyvolených. Možná si myslíte, jako já, že je to přehnaný, ale já sama nechápu na co to je. Možná máme ochránit svět před nějakou katastrofou. Doufám, že na to brzy přijdu. No, jak jsem říkala, upír chtěl ovládnout svět a my mysleli jenom na jedno: musíme ho zastavit. Po delší době jsme ho našli před jednou vesnicí, že tam prý vyzkouší svojí moc. Argon se proti němu rozeběhl jako první, ale doplatil na to. Bohužel měl u sebe Magický kámen. Použil svou sílu k zabití Argona. Nemohla jsem nic dělat. On ho odrazil takovou silou, že ten dopad mu ani neublížil, jako ta silová vlna. Skoro ho roztrhala na kusy. Dopadl o několik set metrů dál. To mě opravdu vytočilo, ale vztek mě neovládl. Ovládl mě smutek. Rozběhla jsem se proti němu a vytrhla mu kámen z ruky. Zahodila jsem ho pryč. Vůběc nevím kam, což byla chyba. Vrhla jsem se na něj a v hlavě jsem měla jenom pomstu. Byl hodně vyvedený z míry, tak byl o trochu slabší, než jsem předpokládala. Za chvíli jsem ho srazila k zemi. Neměla jsem jinou možnost, musela jsem ho zabít. Ale mě silou odhodil a nastal krutý boj, boj kouzel. Kdyby se na to někdo díval, asi by oslepl, protože všude létaly magické koule a různá zář. Už jsem měla na sobě tolik krvavých ran, ale šlo o životy, tak jsem se nevzadala. Uprostřed boje jsem si vzpomněla na Argona. Zmocnil se mě vztek. Moje rány byly na něj mnohem prudčí, až jenom ustupoval a nechával se zasáhnout. Nakonec skončil na zemi. Ani jeho vystrašnený pohled mě neodradil. Jedním pohybem jsem mu zlomila vaz a odešla jsem od něj. Zkoušela jsem najít ten kámen, ale ať jsem se snažila sebe víc, nikdy jsem ho nenašla..
Našla jsem si malý úkryt. Žiji v něm až doteď. Teď se snažím zjistit, kam že jsem zahodila ten kámen, protože má ohromnou cenu a kdyby padl do špatných rukou, můžu se se životem rozloučit, jako většina tvorů v téhle Zemi...

Skrytá síla

24. prosince 2010 v 21:28 |  Já jako drak + něco o mě
Tak tuhle sílu může ovládat jen magický drak, který už v podstatě vyhynul. Tyto kouzla jsou nejsilnější ve vesmíru. Dokážou zničit Slunce i Vesmír. Tato síla dokáže úplně co si zamanete i všechny kraviny. Můžete se stát pánem světa, ovládnout zlo i získat nějakou lásku, ale tyhle možnosti já nepoužívám. Také je dovoleno jen někomu, aby se nestala nějaká nepříjemnost. Někdo to využije k ovládnutí celého vesmíru a myslím, že by se to i vám nelíbilo.. Jak jsem říkala, tato síla je dovolena jen někomu a to třem magickým tvorům. Drakovi, vlkovi a upírovi. Bohužel upír toho využil a chtěl ovládnout vesmír, ale já s vlkem jsme mu zabránili a zničili ho. Možná se ptáte, co je s vlkem.. ten už mezi námi není.. Takže tato síla je už chráněna pouze mnou. Já jediná držím tu sílu, která může sloužit zlu i dobru. Já jí moc nepoužívám a držím jí v sobě. O tom, že jí ovládám neví nikdo z přátel, takže byste si to mohli nechat pro sebe. Otázky -> komentíky.
 


Země

23. prosince 2010 v 22:42 |  Já jako drak + něco o mě
Se zemí se nedá dělat skoro nic, ale přeci jen něco jo. Sochy z toho jdou výborně a je to snad nejkrásnější. Zelené rostliny se obtočí kolem sebe a vytvarují tvar. K tomu se přidají krásné barevné květy tam kam patří i listy se můžou přidat a je to opravdová nádhera. Je to umění něco takového vytvořit. Nechci se vytahovat, ale myslím, že jsem v tom dobrá. Těchto soch mám doma mraky. Domov mám krásně vyzdobený a tyhle sochy převahují venku. Kdo tam přijde, obdivuje.. Moc si neumím představit, jak by se to použilo v boji, ale také to jde. Třeba takové ty zelené tlusté stonky, kořeny se dají použít. Nebo nechat protivníka zarůst různými stonkami atd.. To by šlo, ale já bych spíše řekla, že slouží k dobru, ke kráse i k jídlu.. Zemi také nemám moc v lásce, ale jde to. Je to opravdu krásné a hlavně důležité, stejně jako ostatní elementy.. Co bych k tomu ještě dodala.. No nic.. Otázky -> komentáře.

Vzduch

23. prosince 2010 v 22:31 |  Já jako drak + něco o mě
Tak, tady je i vzduch. Ze vzduchu sochy dělat nejdou, ale je výborný na věštění. Stejně jako u ohně a vody, ale myslím, že u vzduchu to jde nejlépe. Vítr začne foukat dokola, až to vytvoří nějaký obraz. Můžou se tam objevit nejenom obrazy, ale dokonce mi může našeptat něco. Nějakou novinku, co se stala, co se děje nebo také co se stane.. S větrem se nedá dělat tolik věcí jako u ostatních, ale stejně to jde. Mohu udělat tornádo/hurikán, růžné větrné proudy. Také to pomáhá při boji. Třeba odrážení nebo také přiblížení protivníka, vyzvednutí do vzduchu. Ale k takovému zacházení je potřeba hodně, hodně velký proud větru. Také se musí udržet teplota nebo se stane v tak ledový, že všechno zmrazí. Ohřát se naštěstí nemůže. Tedy může, ale stává se to zřídka kdy.. No, abych se přiznala, tak nemám moc vzduch v lásce, ale kdyby nebyl, asi bychom se všichni udusili. Možná i zmrzli. Prostě je potřeba, jako všechny čtyři elementy. Bez nich by neexistoval život na Zemi. Možná je vzduch ten nejdůležitější, ale to není přesné, protože každý z nich je důležitý.. To je vše o vzduchu, tak znovu -> dotazy dolů, do komentářů.

Voda

23. prosince 2010 v 22:15 |  Já jako drak + něco o mě
Voda je další z elementů, který dokážu ovládat. Je to velmi silný element. Možná ho umím o trochu míň, než oheň, ale myslím, že jsem v tom dobrá.. Také z vody můžu něco vytvářet. Z vody si vytvořím perfektní tvar, potom ho můžu zmrazit (což dlouho nevydrží) nebo z něj můžu vytvořit takovou tu tvrdou želatinu (nevím, jak se tomu říká). To vydrží navždy. A myslím, že je to vhodnější, co se týče dárků atd... S vodou můžu dělat i další věci, jako je zahřívání, chlazení/zmražení. S vodou můžu manipulovat, jako při vytváření soch. Mohu ze všech oceánů, moří, řek, jezer a rybníků vzít všechnu vodu. Ale nevím co bych s ní udělala. Voda může posloužit i jako zbraň, v mém případě obrana. Různé proudy můžu vytvořit. Nebo jako obrana -> vodní obal. Mohu vytvořit bublinu, vlézt do ní a plout po světě. Voda výborně slouží k dobru, ale i ke zlu se přiklání. Je na stejné straně jako oheň. Vodu mám ráda, ale ne tolik jako oheň. S ohněm jsem spojena a vodu jen ovládám. Tak to je asi vše ohledně vody. Pokud máte otázky, sem s nimi.

Kam dál